Jak jsem jel Krále Šumavy I II

Něco pro pobavení a odreagování

Jak jsem jel Krále Šumavy I II

Příspěvekod prokop v čtv zář 18, 2014 4:36 pm

Jak jsem jel krále Šumavy

Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl jsem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní zážitek svého života.
Celá akce začala poměrně nevinně, barevným letáčkem zobrazujícím šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl doprovázen lživým textem, slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval nezáživné podrobnosti jako převýšení (několik km), profil tratě (pro zdravé cyklisty?), pak již zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty závodu - krátkou (78 km) a normální (100 km). Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu (možná naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce s větrem v zádech? Kdo ví? Ale co, přeci se na poprvé nebudu přepínat, řekl jsem si, a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíli jsem se pravděpodobně podruhé narodil.

Fáze nultá: příprava
Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že jsem nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo jako větší problém a o pár dní (a tisíců Kč) později jsem při pohledu do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lancem Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli dopodrobna seznámeni s tím, jakýže jsem to chlapák, když se účastním velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro nesportovní veřejnost a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále, a odpoledne si hodím lehký tenýsek.
Kolo jsem řádně umyl, a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami typu "I love triatlon" a "No pain, no gain". Myslím také, že jsem byl jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách. Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready.

Fáze první: před startem
Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibné pablesky. Už parkování se ale ukázalo být menší
výzvou (s ohledem na další průběh dne však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného městečka - soudě dle bílých čar na dlažbě - byla dimenzována přesně na 8 vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města, snad stojí za zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky únavy. Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo (promo model z Tesca za 5.990,- Kč) bylo docela snadnou záležitostí. Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií. Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani v padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů pro mě bude od počátku neférově ztížen.
Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a barevná, jako to moje. Zde malá příhoda: při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. "Promiňte", špitl jsem. Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat: "Neřeš vole, co je pod pět stehů se nepočítá!".
Fáze druhá: start
Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů závodu, budete stejně zklamáni, jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem totiž stál na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5 metrů jsem po nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha dělá, napadlo mne) jsem poprvé spadl.

Ti z vás, kdož někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi byli vykuleni méně, než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné nebylo. Jen podle nárazu řidítek do dlaní, navlečených do křiklavě červených rukavic, jsem pochopil, že jsme poměrně brzy opustili (tehdy jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou cestu a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím.
Fáze třetí: závod
Na asi 5. kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do prudké stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300.-500. místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým zklamáním, neboť během svého holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku! Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu štěkl "pravo!" a pak zase "levo!", a já se postupně propadal hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové fotografii.
Po 15 kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci (občas prostřídaného krátkým, ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či šutrech vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit taktiku. Tato změna proběhla z 'Umístit se' na 'Dokončit'. V tuto fázi závodu se tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší slova, když za pomoci zubů a nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola.
Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice. Konečně přišla má šance na lepší umístění! Vychytrale jsem ostrou jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu - mnohakilometrovému krpálu, vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30 stupňů a na mne po chvíli začala doléhat první krize. Od zhruba této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To, co se odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési mlze, z útržkovitých záblesků paměti a z vyprávění ostatních.
Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsme, soudě podle kamzíků, orlů a nízkých ohnutých stromků, byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce pralo, a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak.
Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých borců při sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči. Nevím, jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do budoucna patřit mým oblíbeným kratochvílím. Přišel čas na další posun v taktice z 'Dokončit' na 'Přežít'.
Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému vyčerpání (naprostému? Ó jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém kilometru!) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla začít. Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely, popíjeli pivečko a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do svých domovů. My ostatní, bojujíce o umístění ve třetí tisícovce, jsme se však dále rvali o život.
Z 24 převodových stupňů mi fungovalo již jenom 8, což však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano Acera často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým okem na šutry přestal požívat. Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500 m) mě letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole z Tescoletáčku ještě fungoval, a přes slzy odpočítával kilometry - konečně!! 76777879?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80. kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů, mi došlo, že propozice závodu byly pouhým propagačním trikem a že organizátoři vzdálenost pouze odhadli, s odchylkou plus minus pár kiláků - no a co?? V tu chvíli mě přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl připraven každým metrem zkolabovat.
Na zhruba 83. kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i silnici, vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85. kilometru byl definitivní konec. Vklopýtal jsem - ne, nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do kopce na stadion, ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti trubek, co jsem vláčel za sebou. Nálepka "No pain, no gain" visíc z rámu volně fletrovala ve větru a já věděl, že počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.

Epilog
Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest. Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.





Proč (zřejmě) nepojedu příští ročník Krále Šumavy

Letos poprvé...
Známý (říkejme mu třeba Viktor) sedí u počítače, a náhle vykřikne: "Mám to tam!". Chvíli na něj koukám, a protože k Viktorovi již několik let chovám úctu a obdiv, ptám se opatrně: "Prosím tě - co a kde?".
Dostává se mi odpovědi: "Přihlášku na letošní ročník Krále Šumavy, trať 101 km - pojeď taky!".
"Jedu", vyhrkl jsem bez rozmyslu a teprve potom začal přemýšlet, co mě asi čeká.

Příprava
Na kole, jež se "narodilo" někdy před 10 lety, a už tenkrát bylo celkem levné, nejspíš nemá cenu jet - přesmykač je stále na prostředním tácu, přehazovačka občas přehazuje sama a nikdy ne tam, kam potřebuji, pevné vidle, brzdové páky z umělé hmoty, rám z trubiček vhodných na natahování sítí do oken proti hmyzu, značka "made in zeměkoule"...
Začínám tedy brouzdat po Internetu, navštěvuji pár obchodů se značkovými i neznačkovými koly a nakonec na doporučení Viktora kupuji TREKa 6500, z důvodu ceny bez diskových brzd.
Na Krále Šumavy jsem se zaregistroval přes Internet, nakoupil další doplňky nutné a vhodné pro absolvování závodu, najezdil pár kilometrů a termín je tady!
Ještě před odjezdem jsem lanařil další své známé, o nichž jsem si myslel, že jsou stejní blázni jako já a i přestože nevědí do čeho jdou, pojedou. Až na jednoho (říkejme mu třeba Pavel) všichni odmítali se slovy: "to nezvládnu", "na to nemám", "neujel bych ani půlku", "počkám, až bude závod na 5 km", "ty fakt jedeš nejtěžší závod MTB v republice?", někteří jedinci se dokonce vymlouvali i stylem "musím sekat na chalupě trávu"!
Na základě těchto výmluv i od lidí, o nichž si myslím, že se dají považovat za bikery a na základě článku "Jak sem jel Krále Šumavy", prezentovaného na různých stránkách Internetu (např. tady) začínám přehodnocovat své ambice z "umístění" na:
  • přežít
  • přežiju-li, tak dojet
  • vrátit se domů
O Pavlovi jsem věděl, že na kole jezdil, ovšem až do sobotního startu jsem netušil, že jezdil doposud pouze na silničním kole a naposledy před čtyřmi lety - od té doby na kole neseděl, na horské kolo se poprvé v životě posadil hodinu před startem.
Z kamarádství jsem tedy při registraci změnil volbu tratě - pojedeme 73 km.
Registrace proběhla v pořádku, ubytování s teplou vodou ve sprchách, profesionálně provozované depo závodních strojů, 2 piva, dobrá večeře - lepší přípravu jsem si nemohl přát.

Závod
Ráno vstávám brzy, abych se šel podívat na start 101 km trati a povzbudit Viktora, jenž odmítl přehodnotit své ambice, a na základě zkušeností z předchozích ročníků si tvrdošíjně stál za názorem jet "dlouhou". Samozřejmě jsem ho ve změti barevných přileb, dresů a kol na startu neviděl. Nu což -já s Pavlem vyjíždíme za 2 hodiny a taky nás každý přehlídne.
Startovní výstřel, dav na "dlouhou" se dává do pohybu a během asi 2 minut je Klatovské náměstí prázdné.
Hodiny letí, proto pospíchám do depa vyzvednout kolo, nalít litr do flašky, další 3 litry do batohu, poslední kontrola náhradních dílů, vercajku a zásob, a hurá na start "krátké" trati.
Na náměstí do prostoru startu dorážíme společně s Pavlem kolem 9. hodiny, start je v 9:30. Lidí mraky, na startovní čáru nedohlídnu, v davu někteří jedinci dokuřují poslední cigarety před startem (zatím jsem netušil, že kouřit budou i v průběhu závodu), další jedinci se loučí se svými drahými polovičkami, slunce pere už od rána a už zaznívá startovní výstřel.
Asi za 5 minut se volným krokem dáváme do pohybu (na kole se zatím jet nedá), Pavel srší humorem, domlouváme taktiku na způsob a rychlost společné jízdy.
Stále vedu kolo (přede mnou je pořád obrovský špunt), Pavel v závěsu taky pěšky, podcházíme společně startovní oblouk, a po 15 minutách od startovního výstřelu konečně usedám na kolo. Ohlídnu se, Pavlova bílá helma je v množství barevných nepřehlédnutelná a opírám se do pedálů. Zatím zlehka, abych nepřehnal začátek. Cca po kilometru se znova ohlídnu... bílá helma nejede. Sesedám tedy z kola, a čekám na Pavla. Mezitím se kolem mne žene chvost startovního pole - v duchu si potměšile říkám: "Cha cha, uvidíme po pár kilometrech, co ve vás po tak ostrém startu ještě bude".
Konečně se objevuje bílá helma Pavla, ale to už jsme totálně poslední. Za námi jedou už jen pořadatelé na motorkách. Dvakrát šlápnu a když se mi z uší začíná ztrácet zvuk motorek, ohlídnu se a zase čekám na bílou helmu. Tímto stylem absolvujeme prvních 13 km, podle tachometru jsme na trati už bez 15 minut 2 hodiny. Tady psychicky nevydržím a domlouvám se s Pavlem, že dojedu na první občestvovačku (17 km) a tam na něj počkám... ať moje nohy zaregistrují alespoň náznak závodu. Na občerstvovačku dojíždím odpočatý, nezpocený, personál ovšem pomalu začíná balit zásoby. "Ještě máte za mnou závodníka - nebalte to všechno!" vyzývám obsluhu. Z dálky se nese zvuk pořadatelských motorek, tentokrát se blíží celkem rychle. "Kde je bílá helma?", ptám se pořadatelů, a dozvídám se, že na patnáctém kilometru to Pavel vzdal, sjel z trati na silnici a je na cestě zpět do Klatov.
V tomto okamžiku jsem tedy definitivně poslední a před sebou cca 60 km (údajně) náročné trati (začátek byl v pohodě). Nechávám si dolít asi čtvrt litru pití (víc jsem toho zatím nevypil a nevypotil), seberu poslední zbytky banánů, jež mi ještě zůstaly v krabici na dně, a vyrážím pokořit zbytek trati.
Během pár kilometrů dojíždím chvost (když nepočítám padlé a defekty), jsem zatím stále v pohodě.
První pořádný kopec vyjíždím na těžký převod, jedu přes kořeny na úplném kraji cesty abych se dokázal protáhnout kolem tlačících pěšáků, první (údajně) těžký sjezd letím jak utržený vagón po nádraží, abych nahnal lepší průměr. Hubu mám plnou hmyzu, jak stále na někoho musím řvát "levo", "pravo", přeskakuju defekt, který borec (opravuji - blbec) spravuje uprostřed cesty, v cca 50kilometrové rychlosti míjím krvavou stoku vedoucí přes celou cestu (doktor už zasahuje) a dál šlapu jako blázen. Pak už to jen rutina - na další občerstvovačce nezastavuju, v plné rychlosti beru jen banány, pití mám dost. Stále čekám na nebezpečné úseky - i přesto, že jich už pár bylo pořadateli avízovaných, nic takového jsem neviděl. Teplota se stále pohybuje kolem třicítky (na tachometru mám teploměr), sjezdy jezdím bez držení, abych neztrácel čas na jídlo a pití, na stoupáních získávám další trofeje v podobě tlačících mas.
S ubývajícími kilometry do cíle postupně přehodnocuji své ambice z:
  • přežít
  • přežiju-li, tak dojet
  • vrátit se domů
na:
  1. dojet čelo
  2. předjet čelo
  3. posbírat všechny ceny pro vítěze
Jedinou "slabou" chvilku mám před prvním brodem - tak hluboko mám ponořit svoje kolo? Co tomu řeknou boty - nezničím je tím, že je celé namočím? V životě jsem brod na kole nejel. Dav přihlížejících v čele s bubnujícím vodníkem je však neúprosný a svými výkřiky mě ženou do vody. Konečně tedy vyzkouším přesmykač a přehazovačku, zašaltruju lehčí převod, "hups" do vody, "hups" z vody, zašaltruju zpátky a švihám pryč. U druhého brodu nepřemýšlím o ničem - boty nevyschly, sprška vody od kola je v tom vedru příjemná. Za brodem je ovšem krpál, navíc po kolena bahna a tak konečně sesedám z kola a tlačím (tady bych měl pro pořadatele příštího ročníku prosbu - nešlo by to obrátit? Nejdřív bahno, a pak hluboký brod, abych si ty boty a kolo rovnou umyl?)
Na konci bahna opět nasedám, chvíli mi trvá, než vytřískám bahno z eSPéDéček a už ukazuju záda dalším "turistům".
Dál je to zase jenom rutina - z kopce, do kopce, občasný pohled na tachometr mi dává jistotu, že časomíru, jež končí v 18 hodin stíhám v pohodě i přesto, že první kilometry (ještě s Pavlem) tomu zdaleka nenasvědčovaly. Cíl se blíží neskutečně rychle a já konečně teď dostávám chuť závodit.
Poslední kopeček na Klatovskou Hůrku makám opět na nejtěžší převod, předjíždím další ležící, tlačící, hekající a kulhající "borce", v plné rychlosti najíždím na dřevěný sjezd na stadion a už mi pípá čip při projetí "rohožkou".
Čelo jsem bohužel nezastihl na trati, už si dávají guláš, pivo, myjí kola, vítězové se už letadlem prohánějí nad tratí. Nebýt ovšem těch nešťastných úvodních kilometrů s Pavlem v bílé helmě...
Kolo bez defektu, já taky, nohy v pohodě, jen se trochu zdráhám si kamkoliv sednout, protože na zadku nemám z mé malé tréninkové přípravy mozol, jenž by tlumil bolest při kontaktu se sedlem.
Pavel už dojel taky, přináší mi svůj guláš (je vegetarián), já mu na oplátku dávám svou poukázku na pivo (ještě budu kroutit volantem), odcházíme na mytí kol a zkouším volat Viktora. Ten se mi zpátky ozývá mobilem až navečer - trať 101 km dojel, chuť na ceny vítězů si musel nechat zajít, ale spokojenost z jeho hlasu je zřejmá.
Na závěr čekáme s Pavlem na vyhlášení výsledků. Počet diskvalifikovaných přede mnou nebyl však bohužel tak velký, abych se na stupně vítězů dostal.
Následuje losování cen podle startovních čísel - první (zase to nejsem já!) bere značkové kolo, druhý méně značkové kolo (ale taky dobré)... najednou moderátor vyvolává startovní číslo mého kamaráda a za chvíli Pavel přichází od cen s úplně novou helmou BELL v hodnotě kolem 2000,- Kč. Takovou nemám ani já! Jemu na to stačilo ujet cca 15 km po značené trati, vrátit se do Klatov po silnici, nezhuntovat se, neriskovat rozbití huby, kola apod.
Celou cestu domů autem mě provokuje tím, že novou helmu má nasazenou na hlavě a nesundá jí ani při zastávce na čerpací stanici, kdy si musím zastavit kvůli kofeinovému absťáku.

Závěr: Proč (zřejmě) nepojedu příští ročník Krále Šumavy
  1. Počáteční dohoda s Pavlem, že pojedeme spolu, se mi nevyplatila v tom smyslu, že jsem ztratil možnost umístit se na stupních vítězů.
  2. Hnát se raketovým tempem zbylých 60 km od místa, kdy jsme se s Pavlem rozloučili, resp. od první občerstvovačky a nemít alespoň novou helmu, mě taky nenechává klidným.
  3. Kde je bolest, jíž avizuje "neznámý" autor v článku "Jak sem jel Krále Šumavy"?
  4. Proč jsem utrácel tolik peněz za nové kolo, když se to klidně nechá ujet na tom 10letém, jež popisuji v úvodu?
  5. Po dojetí mi tachometr jako maximální rychlost ukazuje číslo 99,9 km/hod - kdo z borců na stupních vítězů se může pochlubit alespoň podobným údajem? Bohužel to už nikomu nedokážu, protože před další trasou v neděli (den po závodu) jsem tachometr vymazal.
  6. Příští ročník se, bez ohledu na kamarády, hlásím na dlouhou trať, nebo takovýto "amatérský" závod radši vypustím úplně.
Uživatelský avatar
prokop
Administrátor
Administrátor
 
Příspěvky: 4937
Registrován: pon zář 03, 2007 6:40 pm
Bydliště: Na konci přímky
Model telefonu: SX1, E61, E71, E5, Xperia P...

Jak jsem jel Krále Šumavy I II

Příspěvekod fpolocek v čtv zář 18, 2014 7:30 pm

Ježiši kriste,to je zase něco... :lol
Kdy bude ten závod zase?Sice je pro mě Šumava trochu z ruky(558 km)ale... :D
Siemens CX75 -> Nokia 5300 XpressMusic -> Nokia 6210 Navigator -> Nokia 5800 XpressMusic -> HTC Desire X -> Sony Xperia E4g -> Google Nexus 4 (nyní rezervní) -> BlackBerry Z30
Uživatelský avatar
fpolocek
Moderátor
Moderátor
 
Příspěvky: 300
Registrován: stř led 02, 2013 11:44 am
Bydliště: Město Orlová
Model telefonu: BlackBerry Z30

Jak jsem jel Krále Šumavy I II

Příspěvekod prokop v čtv zář 18, 2014 8:28 pm

Já jel kdysi tuším 2. a 3. ročník (nedojel, 2. pivní občerstvovačka byla pokaždé silnější :D )

Pokud se nepletu, bývá na jaře v květnu.

:arrow: Author Král Šumavy

Při žádostech o vyřešení problému s telefonem, aplikacemi apod, uvádějte přesné chybové hlášky, a problém se snažte co nejvíce popsatDokud zde bude tento text, budu odpovídat na SZ jen v těch nejnaléhavějších případech.
Uživatelský avatar
prokop
Administrátor
Administrátor
 
Příspěvky: 4937
Registrován: pon zář 03, 2007 6:40 pm
Bydliště: Na konci přímky
Model telefonu: SX1, E61, E71, E5, Xperia P...

Jak jsem jel Krále Šumavy I II

Příspěvekod fpolocek v čtv zář 18, 2014 9:11 pm

Ale,ale.Birrel ti snad nestačil :D ?
Já na kole jezdím kdy se dá (jednou jsem zabloudil v polsku, jindy jsem zase skončil v močále) povětšinou tak 40-100km.
Šumava je bohužel "krapet" z ruky :( .
Siemens CX75 -> Nokia 5300 XpressMusic -> Nokia 6210 Navigator -> Nokia 5800 XpressMusic -> HTC Desire X -> Sony Xperia E4g -> Google Nexus 4 (nyní rezervní) -> BlackBerry Z30
Uživatelský avatar
fpolocek
Moderátor
Moderátor
 
Příspěvky: 300
Registrován: stř led 02, 2013 11:44 am
Bydliště: Město Orlová
Model telefonu: BlackBerry Z30


Zpět na Něco pro pobavení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron